Příběh z poradny

      Přichází matka s 15 letou dcerou. Popisují problém, který je do poradny přivedl:  jsou spolu věčně v hádkách, dcera pak utíká z domova za kamarády, matce nebere telefon a neodpovídá na sms. Otec, který před 7 lety odešel a založil si novou rodinu, příliš nefunguje.  Zpočátku mluví jen matka, během vyprávění se několikrát zastaví pláčem. Dcera sedí jako sfinga, při zmínce o otci se jí v očích objeví slzy.  Postupně matčinu řeč v drobnostech doplňuje.  Co by dnes, během prvního sezení, od sebe potřebovaly? A mohou to té druhé poskytnout?  Ano, pokusí se, vlastně se dnes přesvědčily, že jim na sobě vzájemně záleží. Mají zájem na tom, aby se doma cítily dobře a navzájem se podporovaly.

     Na dalších pět konzultací  přichází jen dívka. Mluvíme o jejích vztazích s lidmi:  s vrstevníky, s autoritami, s matkou, otcem. Vyjasňujeme si, že druhého člověka změnit nejde, ale na vlastních pocitech a chování lze pracovat. Před čím a k čemu dívka utíká? Na čem je závislé její sebehodnocení?  Dokáže si stanovit své hranice, které si nenechá od jiných překračovat?

     Po domluvě se opět setkáváme s matkou a dcerou dohromady. Společně se ohlížíme  zpátky, co se během 6 měsíců terapeutické práce změnilo.  Jak spolu nyní doma komunikují? Stává se domov bezpečným místem, z kterého není třeba utíkat? Domlouváme další tři podpůrná sezení pouze s dcerou. Po nich se opět setkáváme v původní sestavě: terapeutka, matka, dcera.  Obě klientky popisují, co podnikají spolu a mají z toho radost. Více si doma povídají a taky komunikace s otcem je častější.

     Po roce uzavíráme naši spolupráci s tím, že pokud by matka a dcera potřebovaly opět terapeutické provázení, můžeme navázat a pokračovat.